Jak to začalo

Jak Dita z Moravy k Berounce přišla

Bylo mi pětadvacet a bezhlavě jsem se zamilovala do holky, kterou jsem poznala přes Instagram. Bylo to natolik oslepující a nekonečné, že jsem se rozhodla přestěhovat z Brna do Křivoklátu, jen aby náš možný vztah měl vůbec nějakou šanci. Znaly jsme se měsíc, viděly se třikrát. Bizár, co? 
Ale kdybych se měla rozhodnout znovu, skočila bych do toho stejně po hlavě a celým srdcem.


Jak to celé začalo se Sušárnou

Sušárnu se zahradou jsem koupila v roce 2020 ještě s bývalou přítelkyní. Bylo to v době prvního lockdownu a my chtěly mít místo pro sebe na čerstvém vzduchu, kde můžeme něco pěstovat a obnovit sad, co by nám v budoucnu dával jablka na zimu. Co bude ze Sušárny, bylo nejasné, ale obě jsme si říkaly, že z toho chceme časem udělat fajn místo.

Zahrada byla jedna velká džungle, ale není se čemu divit. Bývalý majitel se o ni několik let nestaral. První měsíce se proto nesly s každodenním prořezávaním náletů a prosekáváním se roští.
A uvnitř to taky nebyla žádná hitparáda. 

Minulost Sušárny

Ještě než se dostala do našich rukou, patřila Mílovi, kterého nyní vnímám jako takového skoro dědu, kterého jsem nikdy neměla. Jeho rodina v této oblasti dlouho žila, měli tu domek, několik pozemků a stodolu. Právě jeho babičce patřila zahrada se Sušárnou, kde to voní po mateřídoušce. Stavení využívala na sušení švestek a bylinek. Asi před padesáti lety přišla rekonstrukce, kde si Míla švestkárnu předělal na chatu na pořádné žůrky a odpočinek po chytání ryb.

Rozchod, bolest a vyhoření

Začátek roku 21 jsem si představovala barevně, tohle mě ani ve snu nenapadlo. Ztratila jsem blízkého a bolelo to neskutečně. V krátkém závěsu následoval rozchod. Nikdy mě nikdo nepustil z takové výšky.
A já zůstala ležet v obýváku na karimatce a přemýšlela, co se sebou. Bylo to jasný, buď Sušárnu prodám a vrátím se na Moravu k rodičům, nebo ze sebe vyškrábu zbytky bytí a půjdu do toho sama. Nemyslím si o sobě, že jsem pyšný člověk, ale vrátit se zpět na jih by pro mě byla prohra. 
Kousla jsem se a rozhodla se, že Sušárnu opravím sama a svépomocí. Potřebovala jsem zaměstnat hlavu a ruce, dát životu nový smysl a mít se proč ráno probouzet.

Připravit, bude nový start

Začínal listopad a na nové střeše začali pracovat místní truhláři/tesaři, já si mezitím dělala řidičák. Mezi vším zmatkem z mé práce a jízd jsem běhala mezi Sušárnou a bytem s krosnou, abych vynosila materiál potřebný ke stavbě. Zapomněla jsem zmínit, že k Sušárně se nedá dostat autem, po zaparkování je třeba vyšlápnout asi 70 metrů po stráni.

Druhý měsíc nového roku přinesl hotovou střechu!

A teď přišla řada na mě. Pamatuju si ten pocit, kdy jsem si poprvé zatopila v kamnech a uvařila čaj. A pověsila si křeslo, kde jsem strávila nespočet chvil promýšlením, do čeho jsem se to sakra pustila, a jak to nakonec dodělám. Můj pes Tobiáš z toho nebyl tolik nadšený.

 Postupně a pomalu, nebo je libo sprint?

Kdybych o sobě měla říct dvě vlastnosti, byla by to netrpělivost a šetřivost. Nasadila jsem sprint v maratonu, kdykoliv jsem měla volno, pracovala jsem na Sušárně. Na mém srdcovém projektu. 
A začala to sdílet na Instagramu. Tohle sdílení patálií mi paradoxně pomohlo se do toho zakousnout ještě víc, abych to nakonec dokončila.
Když od cizího člověka čtete "Hele, to je super, co děláš! Vypadá to skvěle.", přejde vás myšlenka na prodej.

Ložnice místo kuní špeluňky

Na začátku jara jsem se rozhodla, že místo dřevníku vedle chaty vyšvihnu parádní a romantickou ložnici. Původně jsem prostor na spaní zamýšlela v patře, ale bála jsem se lozit po žebříku. To jsem ještě netušila, kolik si toho užiju na štaflích, kde tenhle strach naprosto odbourám.
Mým snem bylo velké okno do zahrady, kde by byl výhled na jezírko a na kopce, jak se ráno líně zvedá opar od řeky.

Nejlepší a nejhřejivější pocit jsem měla, když jsem si poprvé lehla do postele, kterou jsem sama udělala.

Když jste půl roku jenom se svou hlavou plnou myšlenek, docela toho pochopíte. Jestli mě celá rekonstrukce něco naučila, bylo to myslet na současný okamžik. Netížit se minulostí a nebát se budoucnosti. 
Rozsvítit přítomnost. Rozsvítit okamžik.

Dito, co teď?

Říjen 2022

Žiju. Konečně přišel čas na mě samotnou a lásku. Zasekaná prací jsem sice pořád, ale jde to. Rozhodla jsem se svou Sušárnu pronajímat, aspoň než vymyslím co dál. Jsem šťastná, že se mi můžou z části vrátit úspory. A ta touha budovat ještě něco v budoucnu sílí.
Ten kruh, kdy z místa, které mě stálo tolik sil a vzniklo díky mému bolavému srdci ze ztrát, se uzavírá. Stalo se z něj místo, které přináší radost a rozdmýchává lásku. Pokaždé cítím chvění, když za sebou zavírám branku a na terase vidím pár, jak se objímají. Hřejivost, že v tý dřevěný boudě někdo tráví večery dlouhými dialogy u medoviny, líbá se na dobrou noc a usmívá se na sebe při vaření kafe ráno, je důvod, proč se mi chce zase ráno vstát.

Říjen 2023

Rok pronajímám. A za celou sezónu jsem měla plno.
Fuha, jak jen se za jeden rok člověk změní. Jsem pořád ta stejná Dita? Občas se nepoznávám, ale doufám, že mé hodnoty jsou stále stejné. Kdykoliv mi někdo řekne, že nechápe, jak jsem to tam všechno mohla k chatě vytahat a opravit ji sama, jenom krčím rameny, nepamatuju si už tu práci, jako kdyby se tahle zkušenost stala před několika lety.
Jsem unavená, ale šťastná jako nikdy předtím. Na Instagramu mě sleduje přes 16 tisíc lidí, bizár. Měla jsem placenou (mami!) spolupráci s IKEA a dalšími značkami. Spustila jsem Ptačí pozorovatelnu. Za rok jsem v autě najezdila 30 tisíc kiláků a dostala první pokutu. (Promiň mami, ale život utíkal moc rychle a já musela přidat.) Byla jsem ve Snídani s Novou, napsali o mě v několika časopisech.
A pořád mám dobré důvody, proč se ráno těšit vstát.

Jak dopadla rekonstrukce?

Ty nejaktuálnější podoby najdete na mém Instagramu Holka od Berounky.

 

 Co bych to byla za holku od Berounky bez pořádného pádla.

 Děkuju, že jste celý příběh prožili se mnou, ať už přes sociální sítě nebo tady ve zkratce. Stálo to za to. Hlavní je nebát se.

 Dita, holka od Berounky