Francin
2.březen 2024
Jely jsme mým starým autem k nám domů, bylo krásně modro a já právě koupila chatu. Plno smíchu a blbých fórů, jak ji pojmenujeme a vybavíme. "Haha, bude pořádně trampská a žádný tvoje estetično."
Držení se za ruce a já se v tu chvíli cítila toliko živá, že to všechno tak vychází a je skvělý, až to není možné.
Můj táta se druhý den už neprobudil.
Člověk by řekl, že v dospělosti vám už jen tak něco nevyrazí dech. Vidět svýho tátu bez něj, mi ale hodně zamávalo se světem.
A těch slz je občas tolik, že bych vyplakala celou Berounku. Hrany se obrousí, vím to, chce to jen čas. Jen mě mrzí, že tyhle fakapy s rekonstrukcí mu už povídat nebudu. Stejně jakože už nemůžu zavolat s dotazy, jako třeba jestli si můžu rozdělat táborák po tom, co jsem si myla ruce benzínem. A ano, tento příběh se opravdu stal, nakonec jsem opékala v kuchyňských chňapkách.
Jak říkával můj táta, "Tož tak to na tem světě chodí." A měl pravdu. Jako dycky.
Můj táta se jmenoval František a tohle je chata FRANCIN.
Jsem na Francinovi po odmlce. Ani nevím, kolik dnů uplynulo od mé poslední návštěvy tady. Počáteční rychlý start mě doběhl a já chvilku stála na místě. Najednou to pro mě bylo bolavé místo, kam jsem si hledala výmluvy, proč tam nemůžu jet pracovat. Až moc spojené s tátou. A bolelo to. A tolik, že jsem chvilku přemýšlela, že Francina prodám.
A když jsem sem dneska dojela, protože jsem opravdu musela dovézt materiál z bazaru, najednou to spadlo. Celý to pnutí. A bylo tu krásně, všude lesní jahůdky, u chaty kvetou zvonky, růže a je tu hodně máty. A tak jsem si dala novou kšiltovku s výšivkou Francina a měla aj radost z té práce.
.jpg)
Vyklízím, uklízím a smrkám prach. Pořád mám ale obrovskou brzdu sem jezdit. Smutek mě dobíhá víc než si myslím.
Chatu jsem ale komplet vyklidila a pustila se do budování.
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
Dokončuju chatu, byl to takový sprint, že jsem to skoro nestačila zaznamenat, ještě se k tomu vrátím.
Chatu drží černé trámy, objímá ji světlé dřevo, skrze luxfery jde mělké světlo. Celou jsem ji propletla červenými motouzky, na Žítkové odháněly vše zlé a já doufám, že to bude fungovat i tady. Natahuju hadicová světla, prostor i duše svítí.
.jpeg)
.jpeg)
Jako motiv jsem si vybrala luxfery a doplnila je větou od táty.
"Můžu se u vás tak za hodinu stavit?" Přijela jsem spálená, děsně špinavá, zamilovaná. Myslím, že máma zrovna udělala prejt, ale jestli byl s chlebem nebo bramborem, už si nepamatuju. Byl to takový ten horký podvečer, kdy v kuchyni bylo dusno a pila jsme bílou kávu z hrnku s obrázkem nakládané okurky.
Chviličku před odjezdem jsem je poprosila, aby mi každý napsal na papír větu nebo dvě, které bych si měla s nimi pamatovat. "Stačí jedna věta, rada, cokoliv, pak to přehněte a dejte mi to do knížky."
Taťka se tehdy rozčiloval, co to zase vymýšlím za nesmysly, ale po krátkém přemlouvání prosbu splnil.
Papírky jsem si otevřela až v autě před domem a smála se, tohle jsou přesně oni.
Při loučení mezi námi nebo do telefonu mi vždycky říkal, ať se mám fajn.
A já se mám moc fajn, tati.
A mít se fajn je nejvíc věc na světě.
.jpg)
.png)
